The Bunny Mask

31. července 2017 v 1:00 | Beast |  Creepypasta
Půlka prázdnin za náma. Asi čekáte, že Beast dělala něco užitečného, že?
To máte ale smůlu. Seděla jsem za počítačem =m=.
Jinak. Tohle by tu bylo o několik dní dřív. Ale Beast je tele a omylem většinu článku smazala. Zatleskejte jí!



"Vezmi ty tašky nahoru, ano zlatíčko? Náš pokoj je ve čtvrtém patře, 261. Dobře?"
"Ano..."
Chopil jsem se tašek. Jedna do jedné ruky, druhá do druhé, batoh s mými věcmi na zádech. Musel jsem uznat, že ten hotel vypadal hezky. Víc než to. Přímo královsky. Bohužel to tu bylo plné dospělých. Viděl jsem tu snad jen dvě nebo tři děti, stejně znuzené jako já.

Čtvrté patro bylo poněkud tiché. Po chodbě se prohnala mladá paní a uklízečka zrovna zalézala do jedné z místností. Položil jsem tašky a odemkl dveře. Přivítal mě pokoj s velkými okny, lemovanými těžkými závěsy. Nádherně vyleštěná podlaha skoro mohla sloužit jako zrcadlo. Jediné, co mi na té místnosti vadilo, byly zvuky, které ona podlaha vydávala. Každý můj krok se ozval zvuk. Uprostřed noci z toho určitě běhá mráz po zádech. Tašky jsem odložil do rohu a sám se sesunul na pohovku u okna. Abych nějak zabil čas, vytáhl jsem si z tašky gameboye. Po pár minutách se podlaha znovu rozvrzala. Celé mé tělo se napřímilo. Vrzání pokračovalo. Směřovalo směrem ke mně. Naplnil mě strach. Nikdo tam nebyl. Najednou se místnost ponořila do ticha. Seděl jsem tam jako opařený. Ruce se mi klepaly, adrenalin mi proudil v žilách. Pak se rozletěly dveře. Vykřikl jsem. "Luku? Co se děje?"
"Neviděsili jsme tě, že ne?" Řekl můj otec s pobaveným výrazem.
"Ovšem že ne..."
"To je dobře. Večer je v jídelně nějaká známá zpěvačka. Bude tam ples při příležitosti zahájení sezóny. S otcem tam půjdeme."
"A ty půjdeš s námi. Viděl jsem tu pár dětí. Měl by sis najít nějaké kamarády."
"Fajn."

Večer nadešel rychle. Sál se plnil dospělými a do všech koutů se rozléhala hudba. Zatímco většina lidí popíjela drahé šampaňské, scházela se s přáteli a socializovala se, my děti jsme seděli v jednom z boxů. Bylo nás šest včetně mě. Jen dvě holky si doopravdy povídaly. Zbytek seděl a hrál. Pak jedna z nich dostala nápad.
"Pojďme si zahrát schovku! Ten hotel je obří!"
"A není to právě proto špatný nápad?" zeptal jsem se. Hned jsem toho litoval. Její obličej se pokroutil.
"Právě proto je to dobrý nápad. Je tu mnoho místa na schovávání se. Jestli se ti to ale nelíbí, hrát nemusíš. Namísto toho tu můžeš tvrdnout zatímco my si budeme užívat. Že?"
Ostatní děti souhlasily. A já nemohl nesouhlasit. Vůbec se mi totiž nechtělo tu zůstávat.
Chvíli na to jsme už stáli na chodbě.
"Počítá ten, koho nápad to byl!"
"Dobře. Budu počítat do padesáti támhle u toho sloupu. A zkuste nechodit moc daleko."

...

"Jedna..."
Všichni se rozutekli. Jeden kluk se schoval za závěs. Toho určitě najde jako prvního. Já utíkal dál. Kam teď? Kam teď?! Stál jsem na křižovatce a rozhlížel se všemi směry. Vzadu se ozval veselý výkřik. "Asi už někoho našla. Do prkna..."
Vystartoval jsem do leva. Chodba byla plná pokojů. Nikde kam se schovat. Až na... Ventilační šachtu... Za mnou se ozývaly kroky a potutlený smích. Neměl jsem na vybranou. Okamžitě jsem odkryl šachtu a vklouzl dovnitř, rychlým pohybem zavírajíc onu šachtu. Právě včas. Přímo přede mnou totiž někdo prošel. Posunul jsem se ještě dál.
"Hej..." chvíli jsem nevěděl co se děje. Až pak mi došlo, že na mě někdo mluvil. "Huh? Kdo to je?!" zašeptal jsem, abych neprozradil svou přítomnost ostatním dětem. "Já."

Na noze jsem pocítil lehký dotek. Projela mnou ledová šipka. Dotek se změnil v pevné uchopení. Už jsem se chtěl vyřítit ven. Místo toho mě ale cosi táhlo dál od světla a to závratnou rychlostí. Vyhrnulo se mi tričko a mé břicho za chvíli připomínalo velké rajče. Podařilo se mi se přetočit na bok s malou nadějí, že spatřím svého únosce a že ulevím svému břichu. Jediné čeho se mi dostalo byla chvilková úleva od bolesti a pohled na ruku, mizící ve tmě. Z ničeho nic mě únosce pustil. Klouzal jsem se ještě dobré dva metry, než jsem zastavil úplně. Srdce mi bilo jako splašené, jakoby mi chtělo vyskočit z hrudi. Vše co bylo v černé šachtě slyšet, byl můj dech. Náhle jsem si uvědomil, že se mohu postavit. Pravda, stále jsem se musel trochu přikčit, ale už to nebylo plazení se po břiše neznámo kam. Kdybych byl nespatřil ty dvě červené oči, asi bych už byl na cestě ven. Kdyby jen...

Jakmile je mé oči zaznamenaly, přemohla mě zvědavost. Nohy se mi samy od sebe rozešly hluboko do chodeb. Pokračoval jsem hlouběji a hlouběji.

Ani nevím jak dlouho mi trvalo, než jsem se zastavil. Hodinu? 10 minut? Netuším. Jen co se mé nohy přestaly pohybovat, zjistil jsem, že strop se znovu svažuje dolů. Ovládalo mě nutkání se otočit. Otočit se a utíkat. Utíkat a doufat, že naleznu východ, rodiče. Ale uslyšel jsem křik. A to mě donutilo pokračovat. Zanedlouho se mé tělo znovu plazilo úzkou chodbičkou. Bylo to náročné. Asi jako po čtyřech hodinách tělocviku. Čas se mi jakoby vyhýbal. Uběhlo 10 nebo 30 minut? Nebo se tu snad plazím už den? Připadalo mi to jako věčnost, přesto mě minuty míjely poněkud rychle. Chtělo se mi spát. Byl jsem vyčerpaný. Pohyby byly automatické. Najednou mě chladná voda a zápach probudila. Jako bych už nebyl ve větrací šachtě, ale v odpadní trubce. Čím dál jsem se dostával, tím větší zápach útočil na můj nos. Voda se měnila na mazlavé bahno. Tedy. Já doufal, že jde o bahno, ale mohlo to být s velkou pravděpodobností i něco odpornějšího. Cítil jsem se být tažen dál. Připadalo mi, že už svoje tělo neovládám. Plazil jsem se ještě několik metrů. Bahno mi to značně stěžovalo. Nakonec jsem se ocitl na jakési skluzavce. Spadl jsem dolů. Voda okolo mě se rozprskla a já se skoro praštil do hlavy o ocelové trubky, přes které "stékala" voda do černoty. Vedle mě se něco pohlo. Na čisté ploše lemující ony trubky jsem spatřil odraz chlapce asi mého věku. Oblečení měl potrhané. Vypadal, že stejně jako já, i on se zde připlazil. Možná z jiného konce. Možná ho sem taky odtáhla ta věc. Najednou však zmizel.
"Pomoc..." zašeptal slabý hlásek. Na levo ode mě stála příšera. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem předtím tolik křičel, ale teď se ze mě nedostával žádný zvuk. Seděl jsem tam a zíral na tu věc. Oblečení měla stejné jako ten kluk. Namísto obličeje však měl králičí masku. Starou a vypadající, že je srostlá s tělem. Pahýly z rukou, jako po amputaci, k sobě měly přidělané každá po třech zvláštních výrustcích. Vypadaly jako kly divokého prasete. Ani nevypadal, že má nohy.
"Prosím..." zašeptal znovu. Spodek masky se zahýbal. Vyvalil se z něho malý potůček černočerné krve. Červené oči pohasly. Vyděšeně jsem se na to stvoření díval. Natáhl ke mě jednu ze svých "rukou". Strach mě paralyzoval. Dva výrustky mi tlačily na spánky, třetí na vrch hlavy. Zvláštní jaký tlak dokázal vytvořit... V tu chvíli jsem začal ječet. Svět přede mnou černal. Všechny výrustky vnikly do mé lebky. Agónie a pak smrt.

Kéž bych se jen otočil.

Tohle píši skrze jednoho člověka. Nevím jak. Jsem v jakési spirále nočních můr, kdy vidím svět očima lidí v hotelu. Občas se probudím a vidím ho. Taky mi dal masku. I ostatním dětem. Není pochyb, že jim udělal to samé co mě, a že trpí stejně jako já.
Kéž by...

Vše na co se zmohu je toto a přání to všechno skončit. Občas je slyším. Svíjí se v bolestech.

Kéž bych tehdy zmizel...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ami Ami | E-mail | Web | 1. srpna 2017 v 14:56 | Reagovat

Neboj Beaaaast, u mňa to bolo to isté. XD
Ale preklad sa podaril!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama