The woman in black

7. května 2016 v 16:05 | Beast |  Creepypasta
To už je květen?! Bože já jsem fakt líná... -.-" :D No nic! Snad se vám tahle creepypasta líbit a já jdu pokračovat v Trinity Seven XD

Dětská fantazie je snad neomezená. Od toho, že podlaha je žhavá láva, po příšery pod naší postelí nebo strašidelných skřítků u dveří. Je tady ale ona. Bylo mi asi sedm, když se poprvé objevila. Stála u dveří do mého pokoje. Jen stála. Jen stála a hleděla na mě zpod černého, těžkého závoje. Vypadala, jakoby ji někdo právě vytáhl z hrobu. Kostnaté ruce visely volně podél těla. Černé šaty byly jako z minulého století. Neviděl jsem jí do obličeje a ani jsem nechtěl. Bál jsem se. Ano strach. Jediné, co jsem zažíval. Ochromil mě a já se nemohl pohnout. Bál jsem se vyjít z pokoje, protože mi blokovala cestu. Taktéž jsem se bál zavolat na své rodiče. Co když by jim ta zvláštní žena ublížila? Byla přeci jen ve dveřích. Nakonec mě zřejmě přemohl spánek. Ráno tam už nebyla, ale další noc přišla znovu. Zhmotnila se z ničeho. Bylo to zvláštní. Postupem času se přibližovala. Nejprve se přesunula do rohu mého pokoje mezi mé plyšáky. Pak ke vzdálenějšímu oknu a nakonec stála u mé postele. Celé to její přesouvání ale trvalo dlouho. Za tři roky byla u mé postele. Naučil jsem se s tím nějak žít. Nic mi nedělala. Jen se pohupovala a něco šeptala. Krátce po mých desátých narozeninách seděla hned vedle mě. Byl jsem vystrašený jako nikdy. Byla tak blízko. Slyšel jsem jí odříkávat nějakou ukolébavku. Houpla se ze strany na stranu. Upřeně se na mě dívala a já na ni. Nechtěl jsem usnout. Nesměl jsem. Ukolébavka nekončila. Stále ji odříkavala jako v tranzu, v mi nesmyslném jazyce. Uprostřed sloky se zastavila a promluvila chraplavým a pokrouceným hlasem: "Ještě se uvidíme, synu.." Potom navázala na tu nesmyslnou ukolébavku. Po chvíli jsem usnul. Přislo mi, jako by ta ukolébavka neměla konec. Nikdy jsem ji neslyšel celou. Poté se už v mém pokoji neobjevila.

Měl jsem ale pocit že mě sleduje. V lese. Mezi stromy. Nakonec přišla celkem rána. Ztratil se můj nevlastní bratr. Nikol dlouho brečela a můj otec se ji snažil utišit. Věděl jsem, že za to může ona. Schovávala se za rohy a za stromy. Nevšímal jsem si jí. Vytěsnil jsem ji. Ale něco mě těžce udeřilo a donutilo si na ni vzpomenout. Byla to má neteř. Měl jsem ji hlídat. Nic nového. Má sestra mě o to žádala neustále a Veronica za to byla celkem ráda. Připravoval jsem ji zrovna snídani, když za mnou přišla s otázkou. "Strejdo Miku? Kdo je ta žena v černém v mém pokoji?" Chtěl jsem aby ji popsala. Její popis se naprosto shodoval s mými vzpomínkami. Černé šaty a neprůhledný černý závoj. Kostnaté ruce. Strnul jsem. Kdo by ne? Je nanejvýš divné, že by má neteř měla stejnou vidinu jako já. Donutilo mě to hledat. Našel jsem jen neaktivní fóra. Byli tam lidé, kteří zažili něco podobného. V noci jsem nad tím přemýšlel. Jak je možné, že si to vůbec pamatuji? Bylo to víc jak třináct let dozadu kdy jsem ji poprvé uviděl. Dokonce jsem si pamatoval útržky té ukolébavky. Hlavou se mi rozezněl ten chraplavý hlas, šeptající písničku, které jsem nerozuměl. Na krku mi vstávaly vlasy a strach se pomalu vracel. V noci se mi o ní zdálo. Potichu stála naproti mé nynější posteli. Jako vždy se pohupovala ze strany na stranu. Její ruka se zvedla a dotkla se závoje. Pomalu začala odkrývat svou tvář. Dřív než se však dostala k obličeji, mě cosi ze spánku vytrhlo. Byla to Veronica. Po tváři jí stékaly slzy. Třásla mnou. "Strejdo! Strejdo probuď se! Mám strach! Ta žena nechce odejít!" Byl jsem na ni trochu naštvaný. Ale byla to moje jediná neteř. Nemohl jsem se na ni zlobit. Na její řání jsem šel do pokoje s ní. Ta žena tam nebyla. Nikde. Ujistil jsem Veronicu, že se nic neděje a šel spát. Ale ona mě nepustila. Nechtěla abych odešel. Donutila mě sedět u postele a hlídat ji dokud neusne. Jakmile usnula, odebral jsem se zpátky do své ložnice. V diskuzi z roku 2014 přibyl nový příspěvek. Autorem byl Stalker1.

Stalker1: The women in black. Tak se jmenuje. Je přezdívána jako Černá vdova. Buďte opatrní.

Nedalo mi to. Příspěvek byl přidán před 5 minutami. Bylo možné, že by Stalker1 mohl být stále aktivní.

MyKey202: Co myslíš tím 'Buďte opatrní'?
Stalker1: Nesmíš jí dovolit stáhnout závoj.
MyKey202: Proč?
Stalker2: Proto... Víme co se stane, když to udělá. Víme co se děje dětem...
MyKey202: Já už ale dítě nejsem. A vy jste dva?!
Stalker1: Ano...
Stalker2: Jo
MyKey202: A co se jim stane?

Dostal jsem strach o Veronicu. Bál jsem se. Ta v černém mi nic neudělala ale co když něco udělá Veronice?

Stalker1: Zmizí...
Stalker2: Pokud ale neslyšeli ukolébavku jsou v pořádku.
MyKey202: Co když jsem ji slyšel...
Stalker2: Máš štěstí, že jsi naživu a stále existuješ.
Stalker1: Ale pokud jsi vdovec může ti ublížit. Hodně.
MyKey202: Co o ní víte?
Stalker1: Nic moc... Vábí vdovce hlasem jejich zesnulé manželky. A jejich děti vodí do lesa. Zpívá ukolébavku a slabší děti uvěří že je jejich matkou. Stopy dětí zmizí uprostřed ničeho, ale vdovec je nalezen bez obličeje.
Stalker2: Vlastně můžeme říct, že je to taková siréna.

*Bum*

Ve vedlejší místnosti spadl nějaký těžký předmět. O chvíli se ozval výkřit. Chvíli jsem se díval na dveře. Někdo kolem nich prošel. Malé nožičky cupitaly okolo dveří za trochu většíma nohama. Vlasy mi vstávaly na hlavě. Veronica! Vyběhl jsem z pokoje. Domem se rozeznívala ukolébavka. Po tváři mi stékaly slzy. "Nesmím ji nechat odejít!" Vyběhl jsem před dům. Stopy se ztratily na dvoře. "Veronico!" Běhal jsem okolo a volal ji. Možná že mě uslyší... Možná že za mnou přijde. Možná že se dostane z tranzu. "Veronico!" Srdce mi bušilo jako splašenému koni. Sevřený úzkostí jsem se nakonec skácel k zemi.

"Miku! Co se stalo?! Kde je Veronica?! Proč tu tak ležíš?! Prober se!" Moje sestra se mnou cloumala. Zmrzlý jsem se posadil. Chtěl jsem ji uklidnit. Ale nemohl jsem uklidnit ani sebe. Bolelo to... Veronica je pryč. Jak to?! Jak to, že mi nic neudělala, ale Veronicu unesla?! Jak...? Proč... ? "Miku co se stalo?" Emma se na mě vyděšeně dívala. Asi by mi nevěřila, že její dceru odnesla ona. Asi by mě nazvala bláznem a pohnala by to k soudu. "Byli... Byli tu lupiči. Unesli ji... Ne-nemohl jsem ji najít.." Bolest v mém srdci ještě narostla, když se má milovaná starší sestra sesypala k zemi jako já včera. Také mě bolelo i to, že jsem jí musel lhát. Policie po mě chtěla jejich popis. Znovu jsem musel zalhat. Řekl jsem, že byla tma a nic moc jsem neviděl. Snad jen že to byli muži. Celý týden byl pro mě depresivní. Policie se Veronicu snažili najít, ale já moc dobře věděl, že ji nenajdou. Znovu jsem se podíval na tu diskuzi. Poslední příspěvky byly od nich. Kdybych... Kdybych s ní zůstal a nevyptával se na tu ženu... Mohla by Veronica být teď se mnou.

Stalker1: Btw... Nechce se mi to říkat, ale i vlastní rodič na své zmizelé dítě zapomene.
Stalker2: Vzpomínka zmizí. Většině na planetě. Jen pár si vzpomínku nechá.
Stalker1: Doufáme, že jsi se nepokoušel ji najít. .
Stalker2: Haló? Už jsi šel spát?

Promnul jsem si oči. Já... Já na ni zapomenu?! To.. To nemůže být pravda! Projela mnou další vlna úzkosti. Vzala si mého bratra a mou neteř. Proč si nevzala mě? Proč?... Vyhlédl jsem z okna. Za vzrostlým stromem jsem zahlédl osobu v černém. K zemi se začal snášet sníh. V noci se mým pokojem znovu rozlehla ta ďábelská ukolébavka. Nemohl jsem se pohnout. Stála tu. Dva metry přede mnou. Ruka pokračovala ve vytahování závoje. To... Ten "obličej"... Byla to skoro jen lebka. Hnijící maso z ní odpadávalo. Oči... Oči černé a prázdné jen s bílou tečkou. Nejhorší byla ale její ústa. Hromada špičatých zubů... Tenkých jako jehličky a už od pohledu ostré jako břitvy... Připomělo mi to tu hlubinnou rybu... Také vábila své oběti. Ze stěn stékala nějaká mazlavá kapalina. Najednou jsem se probudil. Ukolébavka nepřestala ale ona už tu nebyla. Mučilo mě to... Ale já Veronicu nenechám samotnou. Musím ji najít. Musím... Proto bych vás chtěl požádat. V noci zkontrolujte dveře do svého pokoje a stíny v lese nepřipisujte své fantazii, protože ona vymyšlená není.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 StringlessPuppet StringlessPuppet | E-mail | Web | 7. května 2016 v 18:45 | Reagovat

Ááááááááá! Co to... nějak si začínám odvykat na cp, nebo je to fakt děsivý nebo já pomoc... *schová se do krabice*

2 neviem ako sa volam neviem ako sa volam | 7. května 2016 v 22:18 | Reagovat

ERE ADV SAN ZRI PO

5   4   3   2   1

3 Saphira Saphira | 29. května 2016 v 10:03 | Reagovat

Supeeeeer!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama