Říjen 2015

Heads Up

31. října 2015 v 14:31 | Bea(st) |  Creepypasta
Mno... Moc se mi to strašidelné nezdá... Asi proto, že jsem už dnes vypla mozek (teda krom těch důležitých věcí, jako dýchání a překládání). Ale moc mi to nedává smysl. Snad se bude líbit :3

Find a penny, pick it up, and all day long you will have good luck. (- Najdi cent, zvedni ho, a celý den budeš mít štěstí)

-Říkají děti

Sally byla takový školní uličník, a ve svém věku i docela pověrčivá. Její matka bezděčně visela na svých představách. Například když zvedne penny orlem nahoru, bude mít smůlu. Tato zvláštní pověra vznikla jednoho dne, kdy její matka měla velkou smůlu a obvinila za to cent.
"Nechej to nepokoji, Johne Michaeli!" řvala na ubohé dítě, které chtělo zvednout minci ze země. Měla jedinečný charakter -jako její matka-, věřila, že jen ona má pravdu. Jediným skutečným rozdílem bylo to, že její matka měla náboženské ideály, kdežto její "pověry" byly spíše víc výmluvy na to, co se stalo a čemu Sally věřila. "Řekla jsem ti, ať to nezvedáš! Copak nevíš, co děláš?!" ječela, když plácla po Johnově ruce, aby cent vypadl. Když cent dopadl na zem, mince byla otočená hlavou nahoru. Sally to uviděla a chytila se šance dokázat, že má pravdu o mincích a štěstí. Zvedla minci a vyzvedla ji výš. "Vidíš?" řekla dítěti vedle ní. "Je to tak jak jsem řekla. Když padne orel je to špatné, když padne hlava je to dobré. Tahle mince dopadla hlavou nahoru. To znamená štěstí. Pak byla náhle udeřena bleskem ironie.

Cubones Revenge Pt 1, část 1

31. října 2015 v 12:48 | Bea(st) |  Poképasty
Víííííííííííííííí! Jsem hrozná... Část jedna dám na dvě části XD A taky jsem docela narazila, protože jsem si myslela, že to vypráví kluk. Samozřejmě do té doby než jsem si přečela to s tím manželem... Takže jsem pak opravovala aby to bylo v ženském rodě. Jéééééééééééj! Snad se bude líbit!

Jsem velká fanynka pokémonů. A vždy budu. Od té doby co jsem si přečetla článek v "Contact Kids" o notoricky známé Porygon epizody anime, jsem se na nich stala závislá, na těch malých, barevných stvořeních, jejichž obrázky překrýval článek. A když se Pokémoni konečně dostali do Ameriky, byla jsem první, o kom jsem věděla, že se dívá na toto anime a hraje hry. Moje první hra byla Pokémon Red. Vyměnila jsem velikou hromadu NES her na bleším trhu, za jasně červenou kazetku s Charizardem na obalu. Žádná krabička, žádný manuál. Jen hra. A když jsem se dostala domů, tak jsem je hrála asi devatenáct hodin v kuse, okouzlena každým novým druhem Pokémona a hledala jsem ty, které jsem ještě neviděla. Nebylo to dlouho a já dostala úplně novou kopii Pokémon Blue, a Pokémon Yellow o Vánocích poté, co byla hra vydána. Ale navzdory mé lásce ke každému druhu Pokémona a her, které vyšly, jsem měla nejraději první a druhou generaci těchto her. Měla jsem doopravdy velkou sbírku Pokémonů, a pak jsem se rozhodla prodat celou moji sbírku a zaměřit se na vyplnění prázdných míst v generaci I. A bylo tady něco, co jsem chtěla víc než všechno ostatní. Pokémon Red. Stále jsem měla tu starou originální kartičku, restartovanou nespočetněkrát, tolikrát vytahovanou ven a vtahovanou dovnitř do mého Game Boye. A taky jsem měla každou role-play hru ze série originálních krabiček a manuálů, některé dokonce neotevřené. Takže jsem se rozhodla najít kopii Pokémon Red v krabičce. Našla jsem ji a stála deset dolarů. Koupila jsem ji. Byla jsem velmi zvědavá a natěšená, že konečně vyplním moji herní kolekci. Když jsem se dostala domů, rozhodla jsem se, že kazetku dám do svého Game Boye a ujistím se, že funguje. Ale když jsem otevřela krabičku, všimla jsem si malého kazu.

Creepypasta 1999

31. října 2015 v 0:00 | Bea(st) |  Creepypasta
Mlam, Mlam. Tak... Poprosím o famfáry, protože právě nastal ten okamžik na který všichni čekali! Tajemná creepypasta!
Víííííííííííí! Ano ta tajemná creepypasta je 1999 (to creepypasta v nadpise jsem tam musela dát jinak by mě blog.cz asi zabil :D). Je vážně dlouhá, takže vám ji sem budu dávat po částech. Toto je první část, a je to jen malinký kousíče (už to ale má 1000+ slov :D) Snad si ji užijete a Happy Halloween!

http://img.youtube.com/vi/CC-BYxny3Jo/hqdefault.jpg
"Je rok 1999"
Tahle věta mě přenáší zpět do starší třídy ve školce, když mi bylo pět let, kde jsme se učili číst datum na černé tabuli. Každý den. Rok 1999 je něco jako zastávka v mém mozku, vzpomínka, která nechce odjet, ať už se snažím jakkoliv ji zapomenout. 1999 je rok, kdy mi vypadl první zub, kdy jsem poprvé letěl letadlem a taky rok kdy jsem ztratil dětskou nevinnost. Ta vzpomínka, kterou bych nejradši zapomněl, začala s tou novou televizí (nebo starou). V té době začalo to Pokémonové šílenství. Pokémoní kartičky, hry, samolepky a samozřejmě nejpopulárnější ze všecho seriál Pokémon. Takže každý den, když jsem přišel ze školy, jsem zůstal přilepený očima na televizi, dokud nezačali Pokémoni. Problém byl v tom, že Pokémoni začínali v pět a můj otec se chtěl v 5:30 dívat na zprávy a v televizi hrály dvě epizody za sebou, takže jsem vždy jednu epizodu zmeškal. Tátu nakonec přestalo bavit moje každodenní prosení o to, abych se mohl dívat na Pokémony, takže koupil další televizi. Můj táta mi dal televizi do pokoje. Naneštěstí to byla jen malá, stará televize s králičíma ušima. Taky na ní bylo jen 20 kanálů. Bohužel, ani jeden nevysílal Pokémony, ale o to jsem se nestaral. Byl jsem příliš unesený tím, že mám vlastní televizi. Po dlouhém přejíždění kanálů jsem zjistil, že jen kanál 2 (TVO kids) vysílá něco co by mě bavilo, takže jsem se chvíli díval. Bylo to jen na pár měsíců, než jsem objevil kanál 21. Jednoho dne v dubnu jsem proklikával mezi kanály, a pokoušel se najít Pokémony. Na dálkovém ovládání jsem zmáčkl 21 a doufal, že chytím nějaký další kanál, a k mému překvapení tam byl. Můj táta byl překvapený taky, ale nechal mě dívat se, protože to vypadalo, že je to taky dětský program. Kanál se jmenoval Caledon Local 21 a později jsem zjistil, že byl doopravdy vysílán z města Caledon.

Poor Rival

28. října 2015 v 13:03 | Bea(st) |  Poképasty
Tak jo. Tady je krátká poképasta. Za to že to v někde nebude dávat smysl se omlouvám, ale snad se v tom vyznáte. Já se jdu ponořit do překládání překvápka na Halloween, takže si to užijte! :)


V originální hře Red/Blue, když jsi v Levandulovém městě, se tě tvůj rival zeptá, jestli víš jaké to je, když ti zemře pokémon. V tu chvíli už nemá svého Raticata, kterého používal v předešlých soubojích. To se stane po zápase na palubě S.S. Anne. Rivalův Raticate utrží vážná zranění, ale kvůli vytěsnění a zmatku na luxusním parníku, to nestihne do Pokémoního Centra v čas a Raticate zemřel. Doopravdový důvod proč je váš rival v Levandulovém městě, je, aby svého zesnulého kamaráda uložil k odpočinku. Přes to všechno vám váš soupeř neřekne, že vy jste ten důvod proč jeho pokémon zemřel.

Stuffed Animals

25. října 2015 v 11:55 | Bea(st) |  Creepypasta
Tak jo, kdybych si to nesmazala bylo by to tu už včera. No jo no. A na Halloween mám v plánu zavalit vás článkama, takže se těšte. (Mezi nimi bude i poképasta, možná víc a mám v plánu jednu Dlouhou creepypastu) - Víc obrázků jsem nenašla.

Callie McGuire si se svými plyšáky přestala hrát, když nastoupila do sedmé třídy. Už na ně neměla čas. Byla zaneprázdněná s jinými věcmi. Plyšáci byli v síťce nad její postelí, hlava na hlavě jako mnoho mrtvých těl. Když Callie ležela v posteli, mohla se na ně stále dívat. Být s nimi. Takhle se dívala, když zjistila, že kolem tlamy jejího starého plyšového tygříka je nějaká tmavě červená skvrna. Jako by něco jedl. Její mladší bráška Jarrod si tygříka zřejmě sundal, a pokoušel se ho nakrmit. Zřejmě kečupem. Vždycky to tak dělal se svými plyšáky, ale Callie nechtěla, aby si hrál s jejími. Ne, už si s nimi nehrála, a ano byli v síťce nad její postelí, ale byli pořád její a ona na ně měla mnoho šťastných vzpomínek, a jednoho dne je hodlala dát svým vlastním dětem. Takže proto si s nimi Jarrod nesměl hrát. Callie už chtěla jít za rodiči a říct jim, co Jarrod udělal, když uslyšela svou matku, jak volá svého manžela: "Bobe! Volej sanitku! Něco pokousalo Jarroda!" Callie vyskočila z postele a běžela po chodbě do bratrova pokoje. "Co se stalo mami?" zeptala se Callie.
"Musel to být ten zatracený pes" její matka popotáhla. "Ten pes ukousl kus Jarrodovy nohy!"
"To nemohl být Barney. On má Jarroda moc rád a tohle by mu neudělal."
"Ale nějaké zvíře to být muselo a jediné zvíře v tomto domě je Barney."
Sanitka odvezla Jarroda do nemocnice. Callieini rodiče jeli do nemocnice za sanitkou a Callie jela do školy. Když se odpoledne vrátila, řekla jí matka zprávu o Barneym: "Dali jsme ho uspat. Teď už nikomu neublíží." Další pátek se Callie zeptala svých rodičů, jestli by si nemohla pozvat Jennifer Fortunato na přespání. Jelikož doktor řekl, že to odpoledne Jarrod nebude mít tak náročnou operaci nohy a druhý den se vrátí domů, byli Callieini rodiče v dobré náladě, a tak přespání povolili. Jennifer a Callie mluvily až skoro do dvou hodin ráno. Callie proto chvíli trvalo, než se probudila. Najednou ucítila, jak něco kape na její obličej. Na chvíli si myslela, že na ni Jennifer zkouší nějaký prank. Ale když otevřela oči a dívala se do obličeje svého starého lva. Jeho tlama byla tmavě červená. Callie zamrazilo. Posadila se a rozhlédla. Hned vedle postele ležela Jennifer. Chyběl jí kus jejího krku. Callie pak začala křičet. Později, potom co sanitka odvezla Jennifeřino tělo pryč a policie odjela, si Callie sedla do svého pokoje a přamýšlela. Přemýšlela o tom, co jednou četla v knize. O tom co se stalo mazlíčkům, které jejich páníčci opustili ve volné přírodě. Vzpomněla si, že se stali divokými, a díky instinktům přežili. V tu chvíli se už nestarali o své lidské rodiny. Zabíjeli ostatní, aby přežili. Občas zabili jen pro potěšení. Kniha končila příběhem o zvířeti, v tomto případě psovi, který se po roce vrátil domů a zabil všechny členy rodiny, která se o něj starala už od štěněte. Stalo se tohle jejím plyšákům? To by ale nedávalo žádný smysl. Nejsou živí! A ona je neopustila někde pryč. Seděla ve svém pokoji, sama a přemýšlela.
"Callie?" zeptala se její matka něžně.
"Ano?"
"Jsi v pořádku?"
"Jo. Pojď ke mně a… a rožni prosím světlo, potřebuju se tě na něco zeptat."
Její matka stlačila vypínač a vešla do pokoje. "Copak se děje?"
"Nevadilo by ti, kdybych se zbavila všech svých plyšáků?"
"No, nevadilo by mi to. Chceš je dát Jarrodovi? Tak to myslíš?"
"Ne. Chci je vyhodit. Možná spálit.
Její matka se na ni chvíli dívala a potom řekla: "Jsou tvoji. Dělej si s nimi, co chceš. Každopádně teď nemám náladu se o tom bavit. Jdu si lehnout a ty by jsi měla taky."
"Dobrou noc mami. Zhasneš mi světlo?"
Callie pár minut seděla ve tmě, pak se postavila a šla do koupelny, kde si dala dlouhou a horkou sprchu. Nechala na sebe padat vodopád horké vody. To proto neslyšela křik jejího otce, bratra a matky když jim někdo vytrhával kusy jejich krků. Když Callie skončila, lehla si do postele, nevšímajíc si svého starého plyšového medvídka, kterému po tlamě stékala krev.
http://img2.wikia.nocookie.net/__cb20131015120330/creepypasta/images/3/39/Awegdownload.jpeg

He Hunts

22. října 2015 v 18:03 | Bea(st) |  Creepypasta
Jehej! Další překlad, moje lenost se vytrácí! :D Ráda bych ještě řekla, že některé věty vynechávám, přidávám a překládám po svém.


Čtyři roky zpátky, jsme se s mojí rodinou přestěhovali z města. Nestíhali jsme ten uspěchaný způsob života co v městech je, a my jsme byli bohatí, a vzdělaní, takže jsme se rozhodli, že se přestěhujeme někam daleko a kde je klid. Les Hayabi, západní část Maine, tam jsme se přestěhovali. V mé rodině jsem já, nejstarší syn. Pak můj otec, matka, jeden bratr a sestra. Všechno tu bylo v pořádku, nic se tu nedělo. Žili jsme pryč od měst a život byl skvělý. Pak se ale všechno změnilo, a ne zrovna k lepšímu. O můj bože, bylo to strašné! Jsem teď sám..ono…ono je to dostalo a já.. jsem si jistý, že další na řadě jsem já. Takže, ať jsi kdokoliv kdo tohle to čte, doufám, já doufám, že tu nezůstaneš nebo tě to dostane taky. Tohle jsou mé poslední věty a můj otřesný příběh. Všechno to začalo když moje sestra šla k vodě a nevrátila se zpátky asi, asi tak hodinu, ale žili jsme sami, teda…. to jsme si alespoň mysleli. Já.. já pořád slyším její křik, ten ohlušující křik plný hrůzy, a, když můj otec a bratr vyděšeně vyšli ven ze dveří. Přišli zpátky, s pláčem a krví na jejich kalhotech a botech. Nenašli její tělo. Vše co našli, bylo pár kostí, roztrhané oblečení a krev. Nic pak nebylo stejné. Matka už nemluvila, potom co věděla, že její dcera už není mezi živýma. Další člověk co zemřel, byl můj otec. Jídla ubývalo, a my jsme nemohli jet do města, protože cesta byla zasypaná sněhem. Proto vzal svou pušku a vydal se ven. Nepřišel domů v tu dobu, co jsme ho čekali. Já a můj bratr jsme si řekli, že bychom ho mohli jít hledat ráno, takže nebylo proč chodit ven. Něco kolem jedné hodiny ráno jsem seděl na židli v kuchyni, když jsem z venku uslyšel zavrčení. Pak jsem uslyšel ještě něco. Bouchání na dveře a pak žuchnutí. Pak jsem skrze okno uviděl tmavě strakatou chlupatou kreaturu na dvou nohách. To mě probudilo. Zakřičel jsem z plných plic. Pak se mě bratr zeptal, co se stalo. Řekl jsem mu to, a on vzal pušku a podal mi druhou, pak opatrně a potichu otevřel dveře. Pak hrůzou vykřikl. Byl… byl tam náš otec, teda to, co z něj zbylo. Jeho mrtvola byla natáhnutá do extrémních délek. Neměl ruce, oči byly vydloubnuté a celý byl pokrytý škrábanci. Bratr zkolaboval. Nikdo pak dům neopustil. Matka stále nemluvila, jen občas zakývala hlavou na znamení souhlasu nebo nesouhlasu. Jen tak s námi komunikovala. Bratr rozbíjel vše, co mu připomínalo jeho ztracenou rodinu, a mě došlo, že ta věc… ta věc si nedá pokoj, dokud nás všechny nezabije. Uběhlo pár týdnů, kdy jsme žili ve strachu. Občas jsme mohli slyšet to strašidelné vytí, a ujišťovali jsme se, že nikdo ty noci neusne, přitom jsme měli v rukou zbraně. Takhle jsme čekali až do rána. Jednoho rána, po dlouhé noci plné paranoii, se můj bratr rozhodl, že pojede s dodávkou do města. "Smrt nebo svoboda." řekl "Jedno z toho se dnes stane." Řekl, že nás vezme s sebou. Prosil jsem ho, ať nejde, ale on vzdoroval. Říkal jsem mu, že by neměl jít. Matka jen tiše zakroutila hlavou. Řekl, že pošle pro pomoc, když se dostane do města, a že máme zamknout všechny dveře. " Neopovažuj se odejít, neopovažuj se vystrčit, byť jen nos z těch zasraných dveří!" Vím, byl jen o deset měsíců mladší než já, ale cítil jsem se špatně o tom, že bych ho měl nechat jít ven samotného. Věděl jsem, že ho ta zrůda venku dostane, věděl jsem to. Tu noc, vyšel ven, před auto, a ujistil se, že je auto v pořádku. Otevřel, napůl zamrzlé dveře od auta. Pak jsem uslyšel zvuk, při kterém mě zamrazilo. Otočil klíčky a auto začalo startovat. To ale nebyl ten zvuk. Ten zvuk byl hrůzostrašný výkřik. Ta zrůda opustila les z bratrovy strany. Ta kreatura musela měřit něco kolem osmi stop. Měla zrůdný, vlčí obličej a tělo, ale chodil po dvou nohách… nebo spíš sprintoval.http://images2.wikia.nocookie.net/__cb20120219051250/creepypasta/images/c/c1/Lycanthrope.png

Můj bratr otevřel oči naplněné strachem a šlápnul na plynový pedál auta. Ta věc… Ta věc zastavila auto a rozbila okno. Můj bratr se snažil dostat od té kreatury. To zvíře skočilo na auto a vytáhlo z něj tělo. To zvíře se pak podívalo přímo na mě. Pak svými dlouhými drápy rozevřelo bratrův žaludek. Krev stříkala všude kolem a jeho tělo tam jen tak viselo. Ta kreatura šla pomalu ke dveřím a chtěla mě vystrašit. Věděla, že se nemůžu pohnout. Dostala se ke dveřím a třikrát těžce zaklepala Buch Buch Buch. Pak ta věc zařvala a odešla. Nemohl jsem otevřít dveře, nemohl jsem dostat k bratrovu tělu. Pak už jsem neusnul. Jen jsem sledoval dveře a tiše jsem naslouchal, jestli se náhodou neblíží. Ale tuhle noc byly zvuky hlasitější. Dnes v noci… dnes v noci chtěl zaútočit. Věděl jsem to. Nabil jsem svoji pušku a čekal jsem na něj. Myslel jsem si, že přijde skrz dveře, nebo projde oknem v kuchyni. Mýlil jsem se. Moje matka seděla ve vedlejší místnosti, a i přes můj strach jsem ji nechal být. Bylo pozdě, když jsem začal slýchat, jak se něco plíží kolem domu. Čtyřikrát obešel dům. Byli jsme v pasti a on to věděl. Když se zastavil, mé srdce se málem zastavilo, a mě došlo, že se zastavil jen na chvíli. Vskočil do místnosti, kde byla má matka. Věděl jsem, že se mé strachy staly skutečností, když jsem uslyšel ty srdcervoucí zvuky tříštícího se skla. Byl jsem zničen. Slyšel jsem křik té nestvůry a padl jsem do kolem. Viděl jsem… viděl jsem, jak ta kreatura šla přímo k mé matce a jediným škrábancem jí podřízla hrdlo, a…. a vyndala jí srdce z jejího hrudníku. Zařval a vyšel z místnosti, kde byla…. To se stalo jen pár krátkých hodin před touto větou… ty zvuky zase začaly. Komukoliv kdo tohle čte, odejdi rychle. Neotáčej, se jen běž, nebo tě to taky dostane. Počkat,…. Ty zvuky, Oh ne…. Ne , ty zvuky přestaly. Ne…. Nemám moc času. Tohle jsou zřejmě mé poslední věty, poslední kterou kdy budu mít je tahle: Prosím, odejdi, běž, utíkej! Neber toto var

Creepy a duhová želatinka

20. října 2015 v 17:46 | Bea(st) |  FanFikce a povídky
Další FF. Snad se bude líbit.

Creepy a duhová želatinka
Byl by to obyčejný, nebýt Jeffa. Ale to (o den) předbíhám. Bylo úterý, venku se stmívalo a všichni se připravovali na lov. Všichni si brousili nože, nůžky, sekyrky a hádali se, kam na lov půjdou. Nakonec se všichni rozutekli. Všichni šli tam kde je reálná šance někoho zabít, až na Jeffryho. Ten odešel do opuštěné vědecké laboratoře. Samozřejmě že tam nikdo nebyl. Jeff ale našel lednici plnou nejrůznějších věcí.
Byla tam mrtvá krysa, gumová kachnička
na koupání a zvláštní
duhová želatinka ve skleněné nádobě. http://www.tapetymix.cz/uploads/images/product/Tapety_Kulin%C3%A1ria_-_Farebn%C3%A9_%C5%BEel%C3%A9_360.jpg.large.jpg

A Jeffry jako správný kachničkofil si vzal kachničku a duhovou želatinku. Ve Slender Masion tuhle želatinku ochutnal. Byla sladká a chutnala velmi dobře. Jeff se proto rozhodl se, že dá ochutnat ostatním. Poníci, mladší z creep, postižení a naprosto retardovaní si želatinky dali s chutí. Ti ostatní co měli alespoň gram mozku si nedali. Jeff jim ale tu želatinku zamíchal do jídla a tak docílil, že ji snědli všichni (až na smilelyho). Druhý den všichni zjistili otřesnou věc. Z creep se stali poníci a z poníků se stali lidé. Kluci si mysleli že si museli dát nějakou dost silnou drogu a holky ječely, že si nemohou obléct šaty. Nikdo si to neužíval, tedy až na dvě osůbky. Samo sebou že ta jedna osůbka byla Sally. Změnila se v růžového poníka s hnědou kudrnatou hřívou a se zakrváceným medvídkem jako značkou. Druhá osob, která si tu poníkovskou výměnu byla Liu. Ten byl hnědý poník s krátkou hřívou a šálou jako značkou. Ti dva pobíhali venku jako pominutí. Ostatní se shromáždili ve sklepě a promýšleli co s tím budou dělat a jak to zastaví. Všem se náhodně objevovala křídla a jednorožčí rohy. Slendy který vypadal jako princezna Celestia v mužské verzi (bez hřívy a obličeje, s krátkým černým ocasem, chapadly trčícími ze zad a s fialovou chobotničkou na zadku) se snažil všechny uklidit. A jelikož měl dost mozkových buněk napadlo ho, že to musela být ta duhová želatinka co jim nabízel Jeff. Takže poníkovský Jeff visel za nohy (kopyta) ve vzduchu a metím do něj Jane kopala a fackovala ho kopytem, takže tam teď měl otisky podkov. Jen dva to tu neřešili. E. Jack se snažil sníst jednu z ledvinek, a jelikož byl vychovaný tak elegantně okusoval ledvinku. S koňskejma zubama to ale moc nejde. Takže to vyřešil jako Toby. Ten byl ten druhý, kterého dění kolem nezajímalo. S rohem, který se mu objevil na čele si hnědý poník s proxyovskou wafflí na zadku vyčaroval waffle a skočil do ní po hlavě. Jeff zachvíli vypadal jako sněhulák v podobě poníka a jahodovou štávou na vrchu. Do sklepa se na tu komedii přišli podívat i Pinkie s Rainbow. Pinkie pak napadlo že když se proměnili creepy v poníky a poníci v lidi po snězení duhové želatinky jestli v té ledničce není nějaká želatina která by chutnala odporně, ale zvrátila by účinky želatinky duhové a vrátila by vše do normálu. Takže je zmlácený Jeff pak všechny dovedl k ledničce a byl pak donucen najít lahvičku, která by byla protilátkou. Naštěstí pro ostatní fungovaly lektvary jen na Jeffa, takže když se proměnil v ufona, proměnil se jen on. Za půl hodiny zbyl v ledničce jen jeden, a sice černý a plesnivý koláč z želatiny. Po snědení tohoto plesnivého něčeho se všichni pro měnili na zpátek. Jeff nakonec dostal od Slendyho vyhlídkový let na měsíc. Liu a Sally byli ale nešťastní a tak našli duhovou želatinku a dali si ždibec. A tak můj příběh končí, Liu a Sally si dali želatinky a proměnili se na poníky, Jeff se zmlácený vrátil z výletu na měsíc a ostatní se chovali, no normálně.

The Midnight Game

18. října 2015 v 15:52 | Bea(st) |  Creepypasta
Midnight Game

Tak jo, snad se bude líbit. Jinak je to můj první uveřejněný překlad, takže oslavujeme! :D

"Půlnoční hra" je starý Paganský rituál, který se používal hlavně jako trest pro ty, kteří porušili zákony Paganu.
Taky byla velmi používána jako odstrašující taktika, aby si nerozzlobili bohy. Je velmi velká pravděpodobnost smrti těch, kteří tuto hru hrají.
Taky je velká šance stálých psychických jizev. Doporučuji, abyste TUTO HRU NEHRÁLI. Ale pro ty, kteří se odváží, tady jsou velmi jednoduché instrukce. Je to však velký risk.
INSTRUKCE:
Musí být přesně půlnoc (12:00 v noci) když budeš s hrou začínat. V jiný čas by se rituál nevydařil.



http://a133.idata.over-blog.com/450x338/5/03/33/39/archives/0/a-candle-eine-Kerze--Source--Date-03122006--A.jpg


Potřebné věci: Svíčka, kousek papíru, něco na psaní, sirky nebo zapalovač, sůl, dřevěné dveře a kapku tvé krve. Pokud hraješ s více lidmi, budou potřebovat své vlastní materiály pro hru a budou muset provést uvedené kroky sami.
KROK 1: Napiš své celé jméno (jméno, prostřední jméno a příjmení) na kousek papírku, na který upustíš kapku své krve. Ujisti se, že se vsákla.
KROK 2: Zhasni světla v místě, na kterém hru provádíš. Pak běž k dřevěným dveřím a polož před ně papírek s tvým jménem. Teď vytáhni svíčku a rozsviť ji. Svíčku polož na vršek papírku.
KROK 3: Na dveře zaklep dvacet dva krát. Musí být přesně 12:00 v noci, když zaklepeš po dvacáté druhé. Pak otevři dveře, zhasni svíčku a zavři dveře. Právě jsi dovolil/a vstup "Půlnočnímu Muži"
KROK 4: Teď znovu rozsviť svíčku. Hra začíná. Teď musíš číhat ve tvém, kompletně tmavém domě, jen se svíčkou ve tvé ruce. Tvůj úkol je bránit se Půlnočnímu Muži až do 3:33 hodin ráno. Může stát, že svíčka zhasne. To znamená, že Půlnoční Muž je někde blízko tebe. Pak musíš svou svíčku znovu rozsvítit. Musíš to udělat do deseti sekund. Pokud se na to necítíš, musíš se obehnat kruhem ze soli. Pokud nedokážeš obě dvě možnosti, Půlnoční Muž ti vytvoří halucinace z tvých největších strachů a postupně ti vyrve všechny orgány, jeden po druhém. Ucítíš to, ale budeš neschopný/á jakkoliv reagovat, jakkoliv se bránit. Pokud jsi uspěl v tvoření kruhu ze soli, musíš v něm počkat do 3:33 ráno. Pokud jsi úspěšný/á v znovu rozsvěcování svíčky můžeš pokračovat ve hře do 3:33 ráno, aniž by tě napadl Půlnoční Muž. Půlnoční Muž opustí tvůj dům v 3:33, a ty budeš v bezpečí.
PŘIPOMÍNKY: Že jsi blízko půlnočního muže, poznáš podle, náhlého ochlazení. Taky uvidíš temnou, humanoidní postavu, a uslyšíš šeptání. Když se nic z toho nestane, znamená to, že jsi mimo místo kde se Půlnoční Muž nachází.
Během hry NEROZSVĚCUJ SVĚTLA
Při hře NEPOUŽÍVEJ baterku
Během hry NESPI
NEPOUŽÍVEJ krev někoho jiného
NEPOUŽÍVEJ zapalovač jako náhradu za svíčku, nebude to fungovat
A DOOPRAVDY SE NEPOKOUŠEJ provokovat Půlnočního Muže.
I když hra skončí, Půlnoční Muž tě bude neustále sledovat…
Hodně štěstí, budeš ho potřebovat.